neděle 28. února 2010

S japonštinou v hospodě

Naštěstí tahle akce nedopadla jako pátek, kdy jsem se chystala navštívit nově otevřený anime a manga klub a dvě hodiny před začátkem jsem si to záhadně rozmyslela.Moc často z domu nevylízám, takže tohle byla jedinečná příležitost navléci na sebe mé nejnovější second-handové úlovky plus věci bezostyšně vyžebrané na babičce a vypálit venku se potulujícím lidem oči. Což se mi v průběhu půlhodinové cesty z kolejí povedlo dokonale. Tři ze tří potkaných spolužaček, na mě jen se zmateným výrazem zírali, můj pozdrav opětovaly, ale jestli opravdu poznaly, s kým mají tu čest, tím si nejsem jistá.


Sešlo se nás celkem šest, Shoko-sensei přivedla i výměnnou studentku z Japonska Midori. Byla jsem strašně nervózní, počáteční dvě hodiny se mi klepaly nohy (a zimou to nebylo, návleky hřály), hned první japonskou větu, co jsem vypustila z úst mi Shoko-sensei opravila, protože jsem použila mužskou formu XDNejvíc jsem si povídala s Midori, Shoko ji totiž předvídavě posadila vedle mě. Navrhla jsem, ať mluví japonsky (i když česky po půl roce pobytu u nás už umí pěkně), já se uchýlila ke svému rodnému jazyku, neboť japonsky než něco vyžvejknu, to bychom tam seděli doteď. Překvapilo mě, že docela dobře rozumím (až na trapas se senshuu) a když se Midori bavila se Shoko, připadala jsem si, jako kdybych odposlouchávala tajný rozhovor.S Midori jsme po sobě metaly názvy japonských dorama a hudebních skupin a dělali kyakya. Midori se divila, co já všechno znám (pro příklad výraz Yamapi) a já se divila, co Midori nezná.

Ze svého obdivovaného diáře Honza vytáhl origami papír a všichni měli o zábavu postaráno. Midori každého svým výrobkem podarovala, mimoto jsem dostala slona od Shoko. Milan se asi hodinu pachtil s jeřábem a já zápasila se slavným nafukovacím králíčkem. Ten se zvrhl v něco podivného, ale i přes tyto fyzické závady jsem ho věnovala Midori. Když už ne králíček tak ten origami papír se vzorkem onigiri stál za to.


Zlatým bodem večera bylo propuknutí vášnivé diskuze o hrách na facebooku, především o Restaurant City, tak mi dnes nezbylo nic jiného než se dnes taky přidat a vrhnout se do víru smažení palačinek a spravování rozbitých záchodů.

Včasný odchod na autobus jsme nevychytali a cestou na nádraží popobíhali, já si posledních 200 metrů dala sprintem a to vám nepřeju slyšet ty rány, když jsem běžela na podpatcích podchodem. Babiččiny návleky mi z nohy nikam neodcestovaly - technické zpracování pět hvězdiček. Na kolejích jsem si oddechla, vidina dobývání se přes hlavní dveře bez karty se rozplynula s informací, že volný přístup je až do půlnoci. Asi do jedné jsem krmila naše zvířátka, a pak mrtvě odpadla do postele.



středa 24. února 2010

Pán s kloboukem

V novém semestru jsme tradičně zahájili hodinu angličtiny pohledem na tabulku výslovnosti a slovy profesora: "Tohle není azbuka."

Po hodině a půl ztrapňování se otevíráním úst do tvaru vhodného k produkci generacemi studentů nenáviděného "æ" jsme dospěli i k jistým zajímavým poznatkům.

1. Žáby za teplých letních večerů kvákají slovo "glad".
2. Aby toho nebylo málo, vymysleli jsme zbrusu nový fonetický symbol a příhodně ho pojmenovali "Pán s kloboukem":

úterý 23. února 2010

Tohle si dělejte doma

Narazila jsem na soubor plakátků z Tokijského metra s tématikou "tohle se v metru nedělá".

Mým nejoblíbenějším je tenhle:

Tohle si dělejte na dvorku


A tenhle:

Tohle si dělejte na pláži
(no vážně, jak se někdo může skřípnout do dveří zrovna na pláži?)

čtvrtek 18. února 2010

Už se to blíží

Už jen 369 kanji k dokončení prvního dílu Heisiga. Začínám být nervózní, přeci jenom to s ním táhnu skoro půl roku. Ještě že se pak můžu pustit do druhého dílu - dalších tisíc. Ne, takový nadšenec nejsem, pauzu si ale dávat nebudu. Ostatně ani teď se nepřetrhnu, v průměru se naučím tak 10 nových kanji denně.

A až to všechno skončí, vzhůru do skutečné japonštiny, co si budeme povídat, při procházením Heisiga se naučíte víc anglicky než japonsky, když vezmu v úvahu ty obskurní výrazy, co používá.


Tím nechci říct, že nedělám nic jiného než učení se kanji. Dneska jsem zhlédla dvě epizody Cartoon KAT-TUN bez titulků a dokonce jsem se párkrát zasmála. XD

A pak je to geniální smart.fm. Nejradši bych se učila slovíčka celý den. Po tom, co jsem překonala 3. díl listu Japanese Core 2000 s výrazy jako korporace, vláda, plán, měřítko, atd., mě snad nic horšího nemůže potkat, snad jen Kanji in context, které si právě proto odložím na dobu, až budu trochu pokročilejší.

O zkouškovém jsem mimo tradičního honění se za kredity stihla taky úctyhodných 9
dorama, což se zhruba rovná (9x11x45)/60 = 74 a čtvrt příjemně strávené hodiny + nespočet dalších hodin zarudlých štípajících očí. (Cartoon KAT-TUN nebylo do rovnice zahrnuto)

Dneska jsem se pokoušela vařit japonský ekvivalent eintopfu a sice
nabe. Vybrala jsem si poddruh sukiyaki, neboť je asi nejznámější a jako bonus obsahuje nejméně obskurních ingrediencí. Mluvě o ingrediencích... Do obchodu aby mě jeden hnal holí a druhý hlídal únikové cesty, tudíž jsem byla nucena spokojit se s potravinovou výbavou naší skromné špajzky a ledničky. Takže to dopadlo asi následovně (použité suroviny vyznačeny tučně):
  • hovězí/tofu
  • jarní cibulka
  • cibule
  • shiitake
  • bambusové výhonky
  • vejce
  • udon (soba)
  • nudle z konnyaku (Amorphophallus konjac, druh z čeledi áronovité)
  • čínské zelí
  • sójová omáčka
  • cukr
  • mirin (sladké sake na vaření)
...

Nenechte se mýlit, ve výsledku jsem nejedla zelí na sladko. Hovězí se do výběru nedostalo z důvodů etických, tofu z důvodů ekonomických (20km/28Kč = 56Kč cesta autobusem do zdravé výživy tam i zpět). O nudlích ani nemluvě. Doporučené typy byly zcela negurmánsky a barbarsky nahrazeny celozrnnými špagetami a pochybnými nudlemi čínského původu. Výhonky ani nemám moc ráda, takže jejich neexistence byla spíše přínosem. Shiitake se přetransformovaly v žampiony z konzervy nevalného tvaru, vůně i chutě. Místo mirinu zaskočilo klasické sake. Co se vejce týče, jeho úloha v tomto pokrmu je sloužit jako máčedlo pro všechno ostatní, těsně než si to strčíte do pusy, což mě chuťově nijak nenadchlo, takže pryč s ním. Ke konci doby varu jsem experimentálně přihodila pár koleček mrkve a kousky vyčpělé ředkvičky.

S radostí musím přiznat, že to chutnalo lépe než jsem čekala. Příští pokus snad bude ještě lepší a hlavně s tofu (tofu = <3).


A honem spát, ve čtyři vstávám na krasobruslení se spoustou japonců :D