aneb Největší chybou byly ty sandále.
Po osmi dnech domácí izolace zapříčiněné mými depresivními stavy se odvažuji vystrčit nohu z domu. A pak ruku. A celé tělo. Confetti! It's a parade!
V plánu je najít místo na čtení a navštívit hrob Miu.
Těsně přede mnou přelétá bělásek. Mozek vymýšlí větu "Před obličejem mi přeletěl motýl." V japonštině samozřejmě.
顔の前に蝶が飛び通っていた。
Po vstupu do lesa si říkám, že se těším na borůvky a po chvíli Hle! jsou tady. Sice maličké, ale krásně modré. Usedám ke keříkům, pojídám, a snažím se detekovat zdroj šustění šumícího všude kolem mě. Mravenci. Jeden se zahryzl přímo do mého křehkého bělostného nártíku. Nechám borůvky borůvkami a urychleně pospíchám na vrcholek kopce. Hrob Miu jak to nájezdu dvojice Sam & Dean. Nějaká lesní příšera neodolala vůni tlející mrtvolky. Nemůžu se moc zastavovat, protože mravenci. Rychlostí olympijského běžce na krátké tratě se křečovitě svírajíc čtečku řítím z kopce, kousek nad úpatím se zastavuji, kontroluji zem kolem sebe, žádní mravenci. Zkoumám utržené škody, bolest necítím, ale v návalu adrenalinu se ani nedivím, kousance se taky objeví později. Setřepávám z nohy bonusové miniaturní klíště.
Vydávám se po cestě vedoucí nad zahrádkářskou kolonií a narážím na naučnou stezku, podél které je několik laviček. Říkám si fajn. tady by se dalo najít dobré místo ke čtení. Přiblížím se k lákavé lavičce kynoucí z příjemného stínu. Mravenci žádní, ale je obsypaná odpadky. Navíc je moc blízko všem těm Přemkům Podlahům, kteří tak rádi vyluzují rozličný hluk, ať už se jedná o zkrášlování trávníku či notování si se svou oblíbenou rádiovou stanicí zaměřující se na dechovku. Tak třeba bude o kousek dál lepší?
Tentokrát trhám světový rekord v rychlostní chůzi do kopce. Černé hemžení na žluté jílové cestě pozoruji i bez brýlí. Na vrcholku je sice lavička, ale je přímo vystavena nepříjemně pálícímu slunci. Už jsem zmiňovala mravence?
Upocená, s vyschlým hrdlem se v doprovodu píchání v boku rozvláčnělou chůzí loudám vstříc domovu.