neděle 28. února 2010

S japonštinou v hospodě

Naštěstí tahle akce nedopadla jako pátek, kdy jsem se chystala navštívit nově otevřený anime a manga klub a dvě hodiny před začátkem jsem si to záhadně rozmyslela.Moc často z domu nevylízám, takže tohle byla jedinečná příležitost navléci na sebe mé nejnovější second-handové úlovky plus věci bezostyšně vyžebrané na babičce a vypálit venku se potulujícím lidem oči. Což se mi v průběhu půlhodinové cesty z kolejí povedlo dokonale. Tři ze tří potkaných spolužaček, na mě jen se zmateným výrazem zírali, můj pozdrav opětovaly, ale jestli opravdu poznaly, s kým mají tu čest, tím si nejsem jistá.


Sešlo se nás celkem šest, Shoko-sensei přivedla i výměnnou studentku z Japonska Midori. Byla jsem strašně nervózní, počáteční dvě hodiny se mi klepaly nohy (a zimou to nebylo, návleky hřály), hned první japonskou větu, co jsem vypustila z úst mi Shoko-sensei opravila, protože jsem použila mužskou formu XDNejvíc jsem si povídala s Midori, Shoko ji totiž předvídavě posadila vedle mě. Navrhla jsem, ať mluví japonsky (i když česky po půl roce pobytu u nás už umí pěkně), já se uchýlila ke svému rodnému jazyku, neboť japonsky než něco vyžvejknu, to bychom tam seděli doteď. Překvapilo mě, že docela dobře rozumím (až na trapas se senshuu) a když se Midori bavila se Shoko, připadala jsem si, jako kdybych odposlouchávala tajný rozhovor.S Midori jsme po sobě metaly názvy japonských dorama a hudebních skupin a dělali kyakya. Midori se divila, co já všechno znám (pro příklad výraz Yamapi) a já se divila, co Midori nezná.

Ze svého obdivovaného diáře Honza vytáhl origami papír a všichni měli o zábavu postaráno. Midori každého svým výrobkem podarovala, mimoto jsem dostala slona od Shoko. Milan se asi hodinu pachtil s jeřábem a já zápasila se slavným nafukovacím králíčkem. Ten se zvrhl v něco podivného, ale i přes tyto fyzické závady jsem ho věnovala Midori. Když už ne králíček tak ten origami papír se vzorkem onigiri stál za to.


Zlatým bodem večera bylo propuknutí vášnivé diskuze o hrách na facebooku, především o Restaurant City, tak mi dnes nezbylo nic jiného než se dnes taky přidat a vrhnout se do víru smažení palačinek a spravování rozbitých záchodů.

Včasný odchod na autobus jsme nevychytali a cestou na nádraží popobíhali, já si posledních 200 metrů dala sprintem a to vám nepřeju slyšet ty rány, když jsem běžela na podpatcích podchodem. Babiččiny návleky mi z nohy nikam neodcestovaly - technické zpracování pět hvězdiček. Na kolejích jsem si oddechla, vidina dobývání se přes hlavní dveře bez karty se rozplynula s informací, že volný přístup je až do půlnoci. Asi do jedné jsem krmila naše zvířátka, a pak mrtvě odpadla do postele.



6 komentářů:

  1. Škoda no, manga klub by jistě uvítal tvou přítomnost s ovací, s ohledem na vzezření s novými módními doplňky. Nevím, co je kyakya, ale asi byste se měli scházet častějc, abys nemusela trénovat úprk v mini na podpatcích půlnočním parkem.

    OdpovědětVymazat
  2. Ayko, pošli ještě jednu fotku brože z blízka, není v tom futrálu moc vidět.

    OdpovědětVymazat
  3. To nebyl úprk parkem, nýbrž rozkopanou Lanovou ulicí s pohyblivými písky a liduprázdným podchodem. Kyaaa je japonské radostné (až extatické) citoslovce :D

    OdpovědětVymazat
  4. já myslela ten úprk parkem před úchylem, až ti ujede poslední bus z města to bude teprve kavay..

    OdpovědětVymazat
  5. Náhodou to byl předposlední, ale kdybych jela posledním, tak bych se těžko dostávala nakolej bez tý karty.

    OdpovědětVymazat
  6. Tenhle rozhovor je super kandidát pro Failbooking... XD
    Kolejní dveře jsou fakt funny, když člověk na poslední minutu stíhá vlak v 5 ráno do Prahy.
    Zkusíme anime klub tenhle pátek spolu? Pokud teda přežil úvodní schůzku XD

    OdpovědětVymazat