Ptáci žhnuli na slunci, průsvitná křídla se tavila a odkapávala na promrzlou zem, kde se kapičky měnily v bilióny diamantíků, duhově poblikávajících. Studený vzduch mě kousal v krku. V lese rozrytém křížem křážem jsem vyndala z uší Tsuyoshiho, přeci jen je lepší, když to padesátikilové prase řítící se na vás proti slunci alespoň slyšíte. Hrob Miu už zcela schramstla příroda. Tenký film sněhových vloček na zemi nekřupal, jak by se tradičně očekávalo, ale vydával zvuk odhrnované šustící peřiny, nebo peřiny, pod kterou se někdo vrtí. Začla mi být zima na ramena a táhnout na bradu. Ve městě se auta netavila a neodkapávala a asfalt nešustil. A teď teplý čaj.
pondělí 1. dubna 2013
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
A jo, ty seš asi doma, co :D
OdpovědětVymazat(Ayuš, úžasně píšeš! Ty bys neměla chtít být překladatelkou, ale spisovatelkou :3)
OdpovědětVymazat*blush*
VymazatTo je na mě moc složitý, nebo možná ne, o nic vážnějšího jsem se nikdy nepokoušela :D
Je to ale opravdu nádherné~ Já normálně popisy v knihách nesnáším, kdežto tohle jsem přečetla 2x ^^
VymazatProtože je to krátký, kdyby to bylo na tři stránky, tak tolik nadšená nebudeš :D
VymazatAle prdlajz, snad vím, co cítím :D
VymazatTo jsem zvědavá, kdy si počtem o dalším dnu, jak jste žhnuli v Osace a Hirošimě :-(
OdpovědětVymazat